Vzpomíná,
Ladislav LIKAŘ ze Soběslavi
V druhé polovině třicátých let začala éra modelářských pístových motorů. První byly motory na stlačený vzduch, které se ale příliš nerozšířily, hlavně pro malou výkonnost. Vystřídaly je motory spalovací, benzínové s jiskřivou svíčkou. Jako první sériový výrobek toho druhu se dostal do Prahy americký motor Baby Cyclone o zdvihovém objemu válce asi 6,3 cm3; podle něj začal Gustav Bušek ve sklepní dílničce Jaroslava Vyskočila vyvíjet vlastní motor. Technicky mu při tom pomáhal hlavně ing. Karel Pahr. První Buškovy motory se však neudržely v chodu, dokud nebyl upraven výbrus válce podle rady odborníka z továrny na letecké motory Walter v Praze-Jinonicích. Bylo zapotřebí vybrousit válec nepatrně kuželovité s větším průměrem dole. Tehdejší konkurenční řevnivost i mezi drobnými výrobci dobře ilustruje to, že jinak sdílný Gusta se při dokončování výbrusu v dílničce zamykal. Když se pak dozvěděl, že znám jeho „tajemství“, byl překvapen a požádal mne o mlčenlivost.
Svůj první benzínový motor Letna 6,3 cm3 – první sériově vyráběný motor v českých zemích – jsem si také já koupil u Jaroslava Vyskočila. Měl klasické zapalování jiskřivou svíčkou: vysoké napětí dodávala indukční cívka napájená z ploché baterie 4,5 V přes přerušovač na klikovém hřídeli. Na motor jsem postavil podle Vyskočilova plánku hornokřídlý model o rozpětí 1800 mm. Podvozek modelu měl kola z gumových míčků, která se nahrazovala pro zimní provoz na sněhu lyžemi.
Model jsem zalétával na lukách za Soběslavi, kde jsme v pozdějších letech vybudovali sportovní letiště, když modelářským létáním byla ověřena vhodnost místa. Hned napoprvé model vystoupal do výšky asi 40 m a po několika okruzích přistál asi 500 m daleko. Po malém seřízení potom vzlétal ze země i ze sněhu. Na dnešní měřítka to byl „autobus „, ale spolehlivý, bez vrtochů. Učil létat nás, nikoli my jej. Jednou v říjnu snesl vítr tento model nad rybník Lickov, kde sedl do vody asi 150 m od břehu. Plaval jsem za ním, okolo mne se házeli kapři, šťouchali do mne. Vítr hnal model stále dál, bylo mi zima; nakonec jsem přece jen nějak dotáhl model ke břehu. Dočista ztuhlý jsem vylezl z vody a hle, v rákosí jsem objevil loďku i s vesly. Doma jsem z modelu vylil vodu, drak usušil a pospravil potah. Motor po rozebrání, vyčistění a namazání petrolejem opět bezvadně pracoval a létalo se dále. Jednou zase přistál model na telegrafní dráty u železniční trati. Sejmul jsem jej tyčí, kterou mi přinesl ochotný železničář, poopravil jsem potah a lety zase pokračovaly.
Nejkrásnější byly starty a přistání na lyžích na sněhu. Každou neděli přijížděli do Soběslavi zájemci z Tábora, aby to mohli shlédnout a fotografovat. Bývalo tenkát až tři čtvrtě metru krásného bílého sněhu. Motor jsem před spuštěním ohříval horkým vzduchem vháněným do výfuku při poloze pístu v dolní úvrati. Měl jsem na to pomůcku: plechová krabice, spirála z mosazné trubky, suchý líh a balónek. Zkrátka můj první „motorák“ byl úplný nezmar. Nakonec jsem jeho drak rozebral a materiál použil pro další stavbu. Vrtíte hlavou? – Tak se to tenkrát dělalo, materiál stál peníze!
Postavil jsem během let řadu modelů, jak přicházely do prodeje další benzínové motory o objemu 3,2 cm3; 4,5 cm3; 10 cm3; 14 cm3 a potom i motory detonační. Motor AL-KO 14 cm3 (vyráběl Alois Korda v Praze-Žižko- vě) jsem měl v modelu o rozpětí 3,5 metru. Obří hornoplošník měl ale letovou hmotnost jenom 3,6 kg, nosné plochy vyztužené vzpěrami, kola podvozku Ø 15 cm z gumových míčů. Motor nebyl žádný divoch, ale měl dobrý kroutící moment – točil habrovou vrtulí o Ø 60 cm (!). Celý potah byl z papíru Kablo, červeně nastříkaný. Při startu jsem vždy potřeboval pomocníka. Let motoru byl klidný, stoupavostí připomínal stroje z počátku dvacátých let. Model neulétá- val. protože po dosažení „své“ nevelké výšky kroužil ve stálé hladině. I tento svůj největší „stroj“ jsem nakonec rozebral na materiál; motor má jeden sběratel.
Můj poslední motorový model je vlastní konstrukce z roku 1950. Je hornokřídlý, má rozpětí 1,8 m. pevný podvozek s koly nebo lyžemi, motor Letná 6,3 se zadním sáním. Mám jej doma pověšený u stropu a tak jednou za rok jej provětrám.
Tak jsem modelařil doma v Soběslavi. Kromě toho jsem ale vedl i zájmové kroužky na pražských školách. Bylo to hlavně na Hradčanech (Hládkov) a na Smíchově (Duškova ulice). V těchto pracovních kolektivech zájem o práci smazal přehrady mezi učitelem a žáky. Nebyla to už žádná škola, nýbrž pracovní skupina kamarádů s dobrovolnou pracovní kázní a z učitele se stal spolupracovník na společném díle.
Na Hradčanech jsem měl v letech 1945-48 patnáctičlenný kroužek. Začínali jsme kluzákem Formánkova 401 a pokračovali trupovými větroni. Létat jsme chodili v neděli na Vypich za Břevnovem. Jednou nám odtud uletěl model směrem na Střešovice, kde jej chlapci asi za 2 hodiny hledání objevili v jedné zahradě. Asi za týden žák Kostlán vylíčil příhodu ve slohové úloze tak barvitě, že češtinářka dávala práci za vzor a mně potom děkovala za „spoluvinu“ na příběhu. Tento modelář je dnes výborným chemikem a na kroužek stále vzpomíná.
Ve smíchovském školním kroužku jsme se zase pustili do stavby velikého modelu větroně o rozpětí 3 metry, s děleným křídlem nasazovaným na jazyky k pylonu. Pokřtili jsme jej OK-MÍR a na celopražské výstavě polytechnické výchovy jsme za něj dostali 1. cenu.
Eliášek z tohoto kroužku byI obratný kreslíř a na moji žádost udělal několik karikatur z naší práce. Obrázky zaujaly profesionálního grafika, který mu pomohl získat odbornou přípravu pro budoucí povolání. Jiný člen kroužku – Zýka – vynikal v matematice; zde se prolínala práce školní se zájmovou činností. Po zásluze jsem ho vždy mohl klasifikovat jako nejlepšího z matematiky. Po letech jsem se s ním setkal v Soběslavi, kde vypomáhal jako odborník na programování výroby a v kybernetice. Vím i o dalších z mých bývalých pražských žáků a členů kroužků, kteří jsou dnes platnými členy naší společnosti. Buďte všichni zdrávi, přátelé, a povězte dnešním vašim následovníkům, jak jste si osvojili základy dobré práce a vytrvalost.
Po svém přechodu z Prahy do Soběslavi, v roce 1956jsem na zdejší jedenácti letce samozřejmě také založil modelářský a polytechnický kroužek. Za dva roky se členové prvního kroužku zúčastnili leteckomodelářské soutěže pořádané Krajským pionýrským domem v Českých Budějovicích na letišti Hosín. Navzdory špatnému počasí naše družstvo zvítězilo, každý jeho člen byl odměněn nějakou cenou. Tři chlapci například dostali detonační motory. Vpolytech- nickém kroužku jsme zhotovili model atomové elektrárny, přístroj pro demonstraci příčného stojatého vlnění, model krystalu osmistěnu znázorňující jeho vznik a jiné. Nejvyššího ocenění naší práce jsme dosáhli na celostátní výstavě polytechnické výchovy v Praze.
Nyní jsem již na odpočinku, ale o letectví se zajímám stále. Nadchla mě kosmonautika a sestavuji si alba o jejím vývoji. Hodně při tom vzpomínám na svoje modelářská léta. A když jen porovnám naše snažení před pár desítkami let s dnešní rychlou a výslednou modelářskou činností, napadá mi někdy, zda můj podíl na tom všem dnešním nebyl příliš nepatrný. Ať tak či onak, mám ale dobrý pocit z toho, že jsem se pomocí leteckého modelářství mnohému naučil a jako učitel a instruktor předal dalším. A co je hlavní – při práci v kroužcích jsem získal opravdové a trvalé přátelství mladé generace. Jsem přesvědčen, že obojí výsledek je v modelářství trvalou devizou.
Dělené křídlo mělo tehdy oblíbené vzepětí ve tvaru písmene M
Převzato beze změn z časopisu Modelář 2-76