(část první, převzato z časopisu Modelář 1/65)
Na soutěži, samozřejmě. Titulek není adresný, ale odpověď patří všem, kteří, by i skrytě, si tuto otázku dali, o věci přemýšlejí, ale nenašli dosud uspokojivou odpověď. „Jak na to“ se vám pokusíme naznačit v seriálu článků, věnovaných jednotlivým kategoriím. Začínáme kategorií nejrozšířenější, o které hovoří zasl. mistr sportu R. ČÍŽEK.
BEZMOTOROVÉ MODELY
Rozhodne-li se začátečník jít na svoji první soutěž, bude to bezpochyby až na výjimky soutěž větroňů, a to většinou asi kategorie A-l. Zvítězit znamená sice někdy mít i štěstí, ale čekat, až si štěstí vzpomene zrovna na tebe, to by bylo krajně netaktické. Lepší už je „nemít smůlu“. Zde se dá ale už něco dělat, protože „mít smůlu“ by mělo znamenat pouze „nevyznám se v termice“ nebo „nalétl jsem nějaký ten padák“. To však není pro začátek taková hanba. O termice píší mnozí učené články a také tomu stoprocentně nerozumějí. Ono to totiž není zdaleka jednoduché. Každý, kdo delší dobu létal, musí potvrdit, že ne vždy mu předpoklad s termikou ‚vyšel tak, jak si přál. To ostatní, co se někdy nazývá smůlou, je potřeba si osedlat, musí nám to jaksi přejít do krve. Myslím tím základní abecedu létání, jež začíná už u volby modelu. Je potřeba uvažovat asi takhle:
1. Pro soutěžení potřebuji nutně dva modely.
Pro začátek nevadí, jsou-li stejné. Platí tu jedno ze základních pravidel: dolétat soutěž! Druhý model tedy pro případ poškození prvního nebo v nejhorším případě je možno i složit jeden model z obou poškozených. Pravidla to dovolují, ovšem za předpokladu, že si dáš ověřit znovu váhu a nosnou plochu modelu. Nedělá se to vždy, kontroly na soutěžích také nejsou všude na výši, ale ty jsi přece chlap a tak se per mužně! Létání s modelem o menší vzletové váze může pro tebe jednou skončit nejen vyloučením ze soutěže, ale i delším zastavením sportovní činnosti. Poškodíš tím také svůj klub a ostuda je navíc. Vyvaruj se proto nedbalosti a měj vždy jistotu, že model neváží méně než dovolují soutěžní pravidla. Je to věc výhradně tvoje, ne těch druhých!
2. Jaké modely?
Z předcházejícího je zřejmé, že dva modely poskytují více možností. A výsledek soutěže – to je součet využitých možností.
Je výhodné mít pro začátek model jednoduché koncepce a když už oba kusy nejsou přesně shodné, mají mít alespoň stejné uchycení křídla i výškovky, stejnou hloubku křídla uprostřed, stejně rozdělenou nosnou plochu na křídlo a výškovku. Půlená křídla, spojená dráty a přivázaná na trup gumou, jsou velice vhodná (doprava, menší náchylnost k poškození při nárazu, jednoduchá stavba). Model má být co nejlehčí, ale co nejtužší. Musí mít pohyblivé směrové kormidlo, ovládané za vleku na šňůře a umožňující snadné seřízení vleku a kroužení. Není to řešení jediné. Model s bočním vlečným háčkem je sice stavebně jednodušší, prvý způsob však pokládám za vhodnější, zejména pro začátečníka.
Balsu pro začátek nepotřebuješ, to až snad později. Soutěžící, který jde na start s tím, že „když nemám balsový model, nemohu vyhrát“, prohrál předem. Tuhý musí být model proto, že nelétáme jen za klidu, většinou to fouká a často víc než je milé.
Tak to by bylo – máme 2 dobře postavené a tuhé modely. Přenesme se ale domů, kdepak na letiště! Máme ještě před vlastním létáním hromadu práce.
Zatím bez ohledu na to, jak jsme na tom s vahou, musíme mít model dobře nalakovaný. Dále záleží na správném překroucení konců křídla do tzv. „negativu“. Stačí malé překroucení, ale musí být a to o málo menší na té polovině křídla, kam model krouží. Ostatně na dobře zpracovaném plánku by mělo být překroucení jasně zakresleno.
Nuže je nalakováno tak, že potah venku nepovoluje? Dobrá. Jestliže povoluje, lakoval jsi buď špatným lakem nebo jsi model potahoval v teple a potah pak v chladném prostředí povolil. Lak s označením C-1106 je vyhovující, o správném způsobu práce se porad se stavebním návodem! – Tento článek má poradit v jiných věcech.
3. Vyvážení modelu
je jednou z nejdůležitějších věcí. Neříkej, že máš smůlu, když ti model houpe nebo letí po nose dolů. Tady jde jen o správné vyvážení a seřízení modelu. Aby mohl být model seřízen, musí být správně vyvážen. Začneme tedy u vyvážení.
Na dobrém stavebním plánku je vyznačena poloha těžiště modelu. Pokud není, musíme ji zjistit. Ve většině případů bude mezi 50 až 60 % hloubky křídla. Mám na mysli běžný typ modelu s obvyklou plošnou délkou (vzdálenost od působiště vztlaku křídla k působišti vztlaku výškovky) a plochou výškovky (20—25 % plochy křídla). Zmiňuji se o vyvážení obšírněji pro jeho prvořadou důležitost. Nejde dát „na dálku“ úplně přesný recept, jak na to. Závisí to do jisté míry nejen na vzájemných poměrech ploch a vztlaků profilů, ale i na dalších vlivech. K určení polohy těžiště používám přibližnou metodu, která se mi velmi osvědčila. Ukazuje ji obr. 1. Postupujeme takto:
Délku b. rozdělím v obráceném poměru plochy křídla a plochy o níž má výškovka více, než činí 15 % plochy křídla. Hranice tohoto poměru je hledané místo – těžiště modelu. K tomuto bodu model vyvážíme.Než přejdeme k seřizování modelu, dovážíme *1) jej v oblasti těžiště, při čemž znovu překontrolujeme správnou polohu těžiště. Zásada: olovo, které jsi použil k vyvážení ) i k dovážení, zajisti bezpečně proti uvolnění. Zátěž v trupu zalep!
Uzávěr hlavice musí být rovněž zajištěn, aby z ní zátěž nevypadávala. Kdyby se tak stalo, je po stabilitě modelu! Navíc můžeš přijít do rozporu s pravidly ohledně váhy modelu. Tedy žádnou polovičatost, to se nevyplácí. Vyvážit a zalepit, abys na to nemusel myslet při soutěži, kdy je třeba soustředit se na létání.
POZNÁMKA 1., 2.: Vyvážení – podélné, k těžišti. Dovážení – do celkové váhy, předepsané pravidly.
4. Vyváženo a dováženo.
Úhel, který svírají tětivy profilu křídla a výškovky (nazýváme jej „úhel seřízení” nebo také „podélné V“) upravíme na 3—4°. Změříme jej podle obrázku 2. Nemusí to být příliš přesně, jde o přibližné seřízení pro hrubé zaklouzávání. Je třeba si uvědomit, že úhel seřízení má bezprostřední vliv na schopnost modelu vyrovnávat podélné výkyvy (zajišťuje tedy podélnou stabilitu).
5. Půjdeme zalétávat,
nejdříve z ruky.
Lepší je zvolit den, kdy to příliš nefouká. Menší nerovnost terénu je jen vítaná. Alespoň model poletí déle a poznáš lépe, co potřebuje. Směrové kormidlo (tzv. „klapka”) zajisti v poloze pro přímý let, aby model nezatáčel. Stejně jde jen o hrubé zaklouzání! Nepleť si zaklouzání modelu se zalétáváním. Uvědom si, že jen let přibližně stálou rychlostí, jako po volném vypuštění modelu ze šňůry, může ukázat nedostatky seřízení. Model vržený z ruky přílišnou rychlostí zpravidla přebytkem rychlosti stoupá, což nám k seřízení nic nepoví. Proto model neházej, spíše vypouštěj za běhu. Ihned se to nepovede na 100 %, ale trocha cviku to spraví. Opravuj po každém letu úhel seřízení, tzn. podlož výškovku vzadu, když model letí příliš strmě k zemi a potlač ji (podlož vpředu), má-li model snahu houpat. Obyčejně stačí obroušení nebo seříznutí podložky. Úpravy dělej jemně. Podložky stačí po 0,2—0,3 mm pro přidání (vzadu) nebo ubrání (vpředu pod výškovkou). Vždy znovu zkoušej a seřizuj, přidávej a ubírej vyvážení, až model klouže k zemi pomalu a pod mírným úhlem. Podložky vždy přilep! Správný klouzavý let s nejmenší klesavostí se docílí jen „laděním” úhlu seřízení a polohy těžiště. Je čas zapálit doutnák a připravit model na start šňůrou. Nač doutnák, když budeš vléci jen asi na 10—15 m šňůře? Hloupá otázka! Až budeš bezpečně vědět, „jak na to, abych vyhrál?”, budeš už moudřejší a bude ti jasné, že:
a) model může ulétnout i z 5m šňůry (stalo se mnohokrát),
b) zapálit 2cm doutnák je snazší a lacinější než stavět nový model, nehledě k časové úspoře,
c) tohle není oblast ,,smůly“, ale „nedbalosti”.
Startuj vždy proti větru. Kromě vyváženého modelu, bezpodmínečně vybaveného plnou adresou majitele (popřípadě číslem licence), je k tomu zapotřebí samozřejmě i pomocník. A tomu se musí dobře vysvětlit, jak má model vypustit. Především za běhu, kdy model má téměř letovou rychlost, dále (na rozdíl od zaklouzávání) na plocho vzhůru v přetažené poloze (hlavicí vzhůru). Posléze do směru, to je samozřejmé.
Vyzkoušený postup vzletu na šňůře:
a. Odviň potřebnou délku šňůry (pro začátek, později silon)
b. Postav se před pomocníka přesně proti větru
c. Pomocník drží model se zapáleným doutnákem, kroužek šňůry je zaklesnut do vlečného háčku modelu
d. Napni šňůru a měj domluveno znamení „připraveno” (obvykle zdviženou paží)
e. Rozhodneš-li se pro start, zdvihni paži a startuj
f. Vlekej stejnoměrně, bez neodůvodněných změn rychlosti. Rozhodující je rychlost vleku vůči ovzduší. Pouze začátek vleku má být o trochu rychlejší
g. Sleduj za vleku kam běžíš i let modelu. Stačit musíš na oboje, jinak je zle!
h. Uprav před vypuštěním modelu ze šňůry jeho rychlost na letovou, tzn. zmírni ve vrcholu vleku a očko šňůry uvolni pohybem ruky vzhůru a zpět.
Pozor: v lanku už nesmí být tah!
Model musí bez zhoupnutí přejít do kroužení, do něhož je seřízen (obyčejně pravé kruhy). Zatím ještě nejsme u soutěžního vlekání. Ted jde jenom o to, dostat model nahoru, aby mohl být v klouzavém letu přesně seřizován. Sleduj celý let. Velikost kruhů, rychlost modelu, stabilitu, (houpání). To proto, abys jej mohl co nejpřesněji vyvážit. Nejdříve seřiď, pak znovu překontroluj, případně pooprav úhel seřízení podložením výškovky. To spolu přímo souvisí. Model, seřízený podélně na přímý let, bude chtít pro kroužení „natáhnout” (tzn. podložit vzadu). Let má být pomalý, ale takový, aby model nebyl náchylný k houpání. Sleduj model i těsně nad zemí; někdy se rozhoupe až vlivem přízemní turbulence vzduchu. V takovém případě mírně potlač nebo ještě lépe přidej 1—2 olověné broky do hlavice. Jinak se zátěží nehýbej!
Podélnou stabilitu modelu zkontroluj ještě úmyslným zvýšením rychlosti při vypuštění ze šňůry. Model by se měl trochu rozhoupat a sám se opět ustálit po 2, nejvýše 3 zhoupnutích. Nestane-li se tak, je třeba stabilitu zvětšit. Lépe je přidat zátěž do hlavice, než potlačit výškovku.
6. Letíme na plnou délku šňůry.
Vleky větroňů jsou záležitostí nejen techniky, ale do jisté míry i citu. Přirovnal bych to k jízdě na kole; začátečník svírá křečovitě řidítka, zatímco ten, který už jezdit dovede a drží se řidítek více méně aby respektoval předpisy, cítí každé drncnutí a reaguje okamžitě. Nebo rybář: ten když má kus na udici, musí vědět kdy a kolik povolit či přitáhnout. Rozhodně se nesmí vlekat způsobem „kdo s koho“. Model není býček, uvázaný na řetězu!
Jaký je základní postoj soutěžícího a pomocníka, to jsme si již řekli. Pomocník musí být spolehlivý, klidný. Nesmí nikdy zapomenout zapálit doutnák, případně zkontrolovat jeho délku těsně před startem, pokud si doutnák soutěžící nezapaluje sám (což je nejjistější). Správná délka doutnáku je maličkost, která již často způsobila ulétnutí modelu v silné termice nebo předčasné ,,shození“ modelu před jinak jistým kýženým maximem. Pomocník může také lépe posoudit správný směr větru, je totiž méně nervózní než soutěžící.
Důležitým okamžikem startu je „položení“ modelu do vzduchu v přetaženém stavu při napjaté šňůře a v ní zvyšujícím se tahu. Je třeba, aby vlekající (soutěžící) modelář podchytil právě onu přetaženou polohu modelu a nedopustil, aby model poklesl opět nosem dolů (pozdní reakce). První metry vleku doporučuji rychlejší, aby model dostal při správné poloze ihned dostatečnou počáteční rychlost. Sleduj, zda model neuhýbá na některou stranu. Děje-li se tak, je na místě zmírnit rychlost vleku. Po tomto zásahu by se měl model srovnat do směru. Potom znovu dotahuj, ale mírněji. Rozhodně není něco v pořádku; chybu je třeba najít a odstranit. Může to být jen chybné seřízení směrového kormidla, ale také třeba nesouměrnost, vzniklá při stavbě. Je nepříjemné, je-li důvodem křivý trup. K tomu by ovšem nemělo dojít, špatně udělanou kostru třeba opravit před potažením. Hrubší závada tohoto druhu se někdy nedá vychýlením směrového kormidla už vůbec napravit. Často však jde o závadu drobnou, již lehce odstraníme vychýlením té poloviny křídla kupředu (pohled shora), na kterou stranu model uhýbá. Pak ovšem je třeba kontrolovat, jak model krouží. Stává se totiž, že někdy přestane kroužit vůbec a letí přímo. Jde-li to ještě, upravíme kroužení znovu směrovým kormidlem. Lépe je však odstranit přímo příčinu. Uhýbá-li model až ve větší výšce, může to být malým vzepětím křídla (lomením), zkroucením křídla (model přepadá do strany menšího „negativu“ – dřívější utržení proudění) nebo polohou vlečného háčku. Úhel seřízení modelu (podélné „V“), poloha těžiště a poloha vlečného háčku na trupu mají přímou souvislost. Počítej s tím, že když jsi nedodržel polohu těžiště, nemáš vlečný háček tam, kde by měl být (vzhledem k těžišti). Nezbývá než model správně seřídit nebo posunout háček anebo obojí podle potřeby.
Nejužívanější způsob ovládání směrového kormidla je lankem od páčky, jejíž konec prochází dvojitým vlečným háčkem. Je to sice velmi spolehlivé řešení, ale podle mé zkušenosti není nejlepší (obr. 3). Důvody jsou dva:
a. Při zpomalení vleku přemůže tah gumičky, která vychyluje směrové kormidlo, tah ve šňůře a páčka vytlačuje kroužek na konec háčku. Přitom je vychylováno i směrové kormidlo. Model pak pochopitelně zatáčí.
b. Model se z uvedeného důvodu nedá ve vrcholu dlouho vodit, což je při špičkových výkonech nezbytné. Při vleku je nutné najít výhodný okamžik vypuštění do termiky.
Lépe vyhovuje tzv. „trhačka“ (obr. 4). Háček je na konci ohnutý dolů do podoby zobáčku a na tento konec se zaklesne očko silonového vlasce, který uvolňuje směrové kormidlo z neutrální polohy. Model je za vleku veden za pevný háček, poloha směrového kormidla není vůbec ovlivněna změnou tahu vlečné šňůry. Konec silonového vlasce strhne z háčku kroužek vlečného lanka. Pro tento způsob je bezpodmínečně nutné mít dobře seřízený model, neboť je větší nebezpečí rozhoupání modelu – pokud jsi si jej již neosvojil častým tréninkem. Pochopitelně je možné také model ze šňůry „vystřelit“, zejména tento háček je pro to vhodný.
Zpočátku to ale sám nezkoušej!