Rozhodl jsem se oživit tento seriál z časopisu Modelář.
Tato teorie je nám trochu „cizí“…
„Cituji:“
Začínajícím seriálem bychom chtěli vyplnit mezeru, která je u nás dostupné odborné literatuře. Začátečníci – nejen v leteckém modelářství vůbec, ale i v jednotlivých kategoriích – dosud prakticky neměli možnost seznámit se souhrnně se základními pravidly tak důležité činnosti, jako je zalétání nového modelu.
Obtížného úkolu se ujal náčelník Letecko-modelářského klubu Svazarmu v Praze 6 A. Koťátko, který má jednak značné zkušenosti, získané vedením kroužků mladých modelářů, jednak má kolem sebe kolektiv zkušených modelářů, s nimiž jednotlivé články konzultoval. Není cílem seriálu přinést nové, univerzální recepty na „maxima“- spíše nám šlo o shrnutí ověřených zkušeností.
Redakce
Co je co?
Na obr. 1 jsou označeny hlavní části modelu kluzáku. Aby stroj těžší vzduchu (letadlo či model) mohl létat, je třeba vyvodit sílu, působící proti jeho tíze. Tuto sílu, vznikající na nosných plochách (křídlo a vodorovná ocasní plocha — VOP) nazýváme vztlakem. Vztlak vzniká při pohybu vhodně tvarovaného tělesa plynným (nebo kapalným) prostředím. Vývojem se dospělo k vcelku ustálenému základnímu profilu nosných ploch.
Profil nosné plochy je řez nosnou plochou, vedený ve směru pohybu plochy (obr.2).
Základní charakteristiky profilu jsou patrny z obr. 3. Profil s prohnutou střední křivkou vykazuje vztlak i při nulovém úhlu náběhu; v modelářské praxi bývá označován jako „nosný“. Profily s rovnou střední čarou mají při nulovém náběhu nulový vztlak.
Příklady různých profilů jsou na obr. 4,
Důležitým předpokladem pro zajištění dobrých letových vlastností modelu je vzepětí křídla (příčné V). Nejobvyklejší typy vzepětí (lomení) křídla jsou na obr.5.
Úhel nastavení je úhel, který svírá tětiva profilu s osou trupu.
Úhel seřízení (podélné V) je součet nebo rozdíl úhlu nastavení křídla a VOP. Jeho zjištění je patrné z obr 6.
Úhel náběhu je úhel, který svírá tětiva profilu nosné plochy s rovinou letu.
Plošná délka je další termín, s nímž se budeme setkávat. Je to vzdálenost mezi působištěm vztlaku křídla a VOP. Pro naši potřebu postačí, budeme-li uvažovat působiště vztlaku ve 40 % tětivy (hloubky) profilu.
Úhel seřízení a poloha těžiště mají rozhodující význam pro podélnou stabilitumodelu. Poloha těžiště je vyznačena na každém dobrém stavebním výkrese a je bezpodmínečně nutné ji dodržet. Polohu těžiště zjistíme zavěšením nebo podepřením modelu v označeném místě; model musí setrvat v ustálené rovnovážné poloze. Případné odchylky upravujeme přidáváním či ubíráním zátěže.
Pokud není poloha těžiště na výkrese uvedena nebo v případě vlastního návrhu modelu, lze ji přibližně vypočítat podle obr. 7.
Výpočet polohy těžiště
Vzdálenost I (plošná délka) rozdělíme v opačném poměru plochy křídla a rozdílu plochy VOP a 15 % plochy křídla. Bod takto zjištěný a vynesený na úsečku I udává polohu těžiště.
Příklad:
Plocha křídla 15dm2
Plocha VOP 3dm2
Plošná délka I 400mm
Tětiva (hloubka) křídla 120mm
Tětiva (hloubka) VOP 80mm
15 % plochy křídla 2,25dm2
Rozdíl plochy VOP 0,75dm2
Poměr plochy křídla a rozdílu VOP:
15 : 0,75 = 20
Určení polohy těžiště:
I : 20 = 400 : 20 = 20
Těžiště bude 20 mm za působištěm vztlaku, které (jak jsme již uvedli) uvažujeme ve 40 % tětivy křídla. Vzdálenost těžiště od náběžné hrany křídla tedy bude 68 mm.
Geometrické křížení (zborcení) křídla
je znázorněno na obr. 8. Pokud je úhel nastavení uvažované části křídla větší než úhel nastavení křídla u jeho kořene, hovoříme o pozitivním křížení; pokud je úhel menší, hovoříme o negativním křížení.
Model po dokončení pečlivě vyvážíme.
Dodržení správné polohy těžiště je základním předpokladem pro úspěšné zalétání! Poloha těžiště je většinou vyznačena na stavebním výkrese. Pokud stavíme model podle vlastního návrhu, je dobré vědět, že model s ,,nosným“ profilem VOP bude mít těžiště asi v polovině hloubky křídla (obr. 9); model s VOP se souměrným profilem bude mít těžiště asi v 1/3 hloubky křídla (měřeno od náběžné hrany). Toto pravidlo ovšem neplatí obecně- výjimkou jsou třeba modely házedel. Přesnou polohu těžiště stanovíme již dříve popsaným výpočtem.
Pro vyvážení modelu si připravíme stojánek podle obr. 10. Úplný sestavený model podepřeme v místě těžiště a vyvážíme tak, aby zůstal na stojánku v rovnovážné poloze mírně skloněný nosem trupu k zemi (obr. 11).
Pokračování v dalším díle….
mk