Vzpomíná,
Ladislav LIKAŘ ze Soběslavi
V celém světě neustále stoupá popularita historických modelů. S jejich plánky vycházejí v tisku i vzpomínky na začátky – mnohdy nelehké – modelářství, jímž se zabývá stále více lidí. Jako jeden z prvních začal tyto pohledy do minulosti uveřejňovat právě náš časopis. V této činnosti . hodláme pokračovat, považujeme ji za aktuální zvláště letos, kdy slavíme 25. výročí založení SVAZARMU. Vždyť modeláři jako zakládající členové Svazarmu vycházeli ze základů, které jim právě tito průkopníci vybudovali. Red.
Moji dětskou obrazotvornost začaly rozněcovat dobrodružné knihy J. Verna : Pět neděl v balóně, Vzducholodí kolem světa a Pán světa, které ve mně vzbudily zájem o vzduchoplavbu. V našich možnostech se to projevilo stavbou různých draků. Roku 1912 se konaly v jižních Čechách císařské vojenské manévry. Tehdy jsem poprvé spatřil v okolí Soběslavi vojenské letadlo. Dvouplošník kroužil nad poli a loukami, pilot byl zřejmě rád, že letí a nespadne. Sledovali jsme jeho let bez dechu a vzrušeně, až zmizel směrem k Táboru. Tehdy se již také psalo v novinách o letech českých průkopníků ing. Kašpara a Čiháka, ale jejich snahy přerušila první světová válka.
Podle obrázků v časopisech jsem začal v roce 1919 stavět svůj první model letadla. Z bambusu jsem naštípal asi metrové lišty, sehnal jsem průsvitný papír pergamín, lepidlo Syndetikon, nitě a začal jsem bez plánku, jen podle odhadu. Vznikl z toho dolnokřídlý jednoplošník s trojhranným přepážkovým trupem. Vrtuli jsem vyřezal z vrbového dřeva, také jen od oka. Potah křídla byl jednostranný, místo podvozku měl model plováky z plného dřeva. Vrtuli pohánělo ocelové péro přes ozubený převod, obojí z budíku. O těžišti ani o profilech a působišti vztlaku jsem neměl tušení. Na vodě model sice plaval a trochu i popojel, když jsem natáhl klíčkem péro a pustil vrtuli, ale nevzlétl. Jak by také mohl, když byl příliš těžký a nemotorný.
K stavbě druhého modelu mě podnítil,,Spirit of St. Louis“, na němž Lindbergh přeletěl Atlantik : plánek letadla vyšel v měsíčníku Letec. Ale ani tento model, byt pohlednější, nelétal. Na čas jsem marných pokusů nechal. Když potom začat vycházet leteckomodelářský časopis Mladý letec a dostala se mi do ruky i brožurka Schmidt : Modely letadel, začal jsem v r. 1928 znovu, už podle návodů a plánků 1:10. Nejprve to byly tzv. tyčkoplány, pohon gumovým svazkem, vrtule buková, koupená, jednostranný potah. Žebra ohýbaná nad plamenem, prsty ovšem popálené, kolečka korková, později i celuloidová – ale to už jsem si četbou osvojil také nejnutnější základy aerodynamiky.
Tehdy začala letecká doprava na lince Praha-Brno. Používalo se upravených dvouplošníků typu Brandenburg, pilot seděl na otevřené sedačce, chráněn pouze čelním štítkem. Navigační zařízení? Kompas, otáčkoměr, výškoměr. Cestující (nejvíce 4) seděli v kabině poněkud níže než byl pilot a mohli okénkem v přepážce sledovat jeho práci. Tak jsem o dovolené zajel do Brna, koupil si letenku do Prahy a poprvé okusil, jak to chutná.
První můj tyčkový model, postaveny v roce 1928 – v pořadí třetí – zakroužil při prvním krátkém letu nad loukou a sednul si do potoka. Skočil jsem za ním v zápalu nadšení v botách. Tyčkové modely jsem potom stavěl asi 2 roky, létaly mi až 300 m daleko a asi 50 m vysoko. Moje dovednost pokročila, naučil jsem se vyřezávat i vrtule určeného průměru a stoupání. Zhotovil jsem si též pérový tahoměr k měření statického tahu různých vrtulí a gumových svazků.
Od září 1929 jsem učil na školách v Praze. Na Invalidovně a na Letně jsem poznal trupové modely J. Podlešáka, G. Buška a J. Vyskočila. To byli první modeláři, od kterých jsem se mohl poučit – až dosud jsem byl samouk. Nejvíce jsem obdivoval ,,třímotorák“ J. Vyskočila a G. Buška. Zažil jsem i jeho zkázu – bylo to na Invalidovně : krásný start se země, okruhy a přistání v prostoru, kde bylo skladiště dřeva. Diváci žádali další a další lety, a už se šeřilo, když nějaká babka vkročila modelu do cesty. Ten ovšem havaroval a tři nakroucené gumové svazky dokončily zkázu. Velmi mi imponoval klid, se kterým Vyskočil i Bušek sebrali pozůstatky a bez poznámky odešli.
Jinou příhodu jsem zažit za farního dne ha Letenské pláni. Létal tu „gumáček“, z něhož majitel shazoval padáček nebo neškodnou třaskavou bombičku. Na betonových schůdkách se vyhříval na sluníčku pán, který si posunul buřinku na čelo a usnul. Podle zákona schválnosti spadla bombička jednou právě na kraj schůdků a samozřejmě dobře třaskla. Probuzený spáč se rázem změnil v divočáka, a mít model
na dosah, nezbylo z něj určitě nic – to chtělo nafilmovat.
Podle příkladu pražských modelářů jsem sám také začal stavět trupové větroně a motorové modely. Nejprve jsem používal jeden svazek, později dva i tři, které roztáčely vrtuli pomocí převodu podle ing. Pahra. Od něho-jsem měl i zařízení pro akrobatický model, kde gumový svazek poháněl vrtuli a zároveň pomocí šnekového převodu ovládal páčky, jež pomocí táhel a nití pohybovaly výškovkou, směrovkou nebo i křidélky. Tento model při dobrém seřízení předváděl přemet, výkrut, vývrtku, let střemhlav a všechny tyto obraty také včas vybíral. Kromě toho shazoval letáky, ,,bomby“ nebo padák zatížený figurkou.
Nejlepší lety jsem docílil s modelem Strato I, postaveným podle plánku J. Vyskočila. Měl již gumový svazek delší než trup: natáčel se vrtačkou až na 1200 otoček. Po vypuštění z ruky strmě stoupal až do výšky asi 200 m: tam zachytil termické proudění, které model vyneslo až pod základnu mraků. Model kroužil již se zastavenou vrtulí a stoupal stále výše, až zmizel z dohledu. Poslední záblesky slunečních paprsků odražených od lesklého povrchu, a pak už nic… Za týden mi sdělili hoši z vesnice 3 km vzdálené, že model přistál v jejich zahradě.
V prodejně modelářských potřeb bývalé firmy IPRO v Pařížské ulici (na místě dnešního mezinárodního hotelu – pozn. red.) jsem poznal Čeňka Formánka. Bylo to asi v roce 1938. Formánek byl vídeňský Čech, modelář tělem i duší, kterého do Československa přivedl nadšený propagátor modelářství Břetislav Semrád. Byla to právě ,,Formánkova 401″ (školní kluzák), jejíž stavebnice se vyráběla a prodávala po tisících, která u nás rychle pomohla zdomácnět křídlu s tzv.,,tlustým“profilem, tj. s oboustranným potahem. Kromě ,,revoluce“ v modelech větroňů Čeněk Formánek během své krátké práce v Praze – během války byl popraven nacisty – obohatil naše modelářství o mnoho pokrokových konstrukcí. Už když jsem ho poznal, stavěl modely z balsy a i pro mne míval nějaké prkénko tohoto zvláštního dřeva, jež nám tenkrát připadalo něčím neuvěřitelným. Jeho modely byly krásně vypracované: vždycky přišel s něčím novým, čím překvapil ostatní modeláře.
Převzato beze změn z časopisu Modelář 1-76