Martin nasadil tempu a kvalitě stavby vysoko laťku a donutil mě začít provádět bytové úpravy ložnice, která se tak brzy změní ve staveniště.
Ponk mám postavený hned u postele, kam se svaluju – v lepším případě vysílením, v horším případě s infarktem nebo mrtvicí. Není třeba mě litovat, vyhovuje mi to. Když se v noci vzbudím z noční můry, uklidním se pohledem, že jsem mezi svými nejbližšími.
Plán modelu všichni označuji za snadný, mě však přijde stále příliš ambiciózní. Koukám po internetu, zda již nebyla vynalezena „počítačem řízená modelářská pilka s pokosnicí“, ale bohužel nebyla. Takže budu úkosy zase řezat ručně, zarovnávat je šmirglem a pak je k sobě nešťastně přikládat jako „kulaté palce“.
Spekuluji o pevnosti konstrukce. Mám doma z minulých staveb zbytek 22 lišt „čtvrtinek“, ale nejsou zrovna „hard“, spíše „normal“ až „light“. Také oblast centroplánu na plánu trupu mi přijde moc křehká. Jednak za ni neurvale hmatáme a jednak musíme počítat i s konstrukcí vodotěsných přepážek kvůli utonutí modelu. Jirka a Titanic by mohli vyprávět ! 🙂
Takže plánuji, že dodatečně potáhnu první tři oddíly nejtenčí překližkou.
Každopádně nečekejte prosím, že si v mých popisech počtete něco jako:“Model se staví skoro sám, lišty k sobě samy přiskakují , prostě čistá radost“ nebo že „z měděnéhom plechu jsem si vytepal větrného kohoutka pro ozdobu“ ..
Ne. Vše se bude rodit ve velkých porodních bolestech a neušetřím Vás výkřiků s tím spojených.
Kdyby se Vám někdy zdálo, že nějaký vystavěný dílec neodpovídá svou krásou předchozímu zkaženému polotovaru, tak jsem jistě použil kouzlo s šikovnými trpaslíky, které smím použít jen třikrát za sto let.
