Sběratelství motorů

Znáte snad ve svém okolí někoho, kdo nic nesbírá? Zhruba od sedmdesátých let zapla­vila celý svět vlna sběratelské vášně, která se v tomto desetiletí ještě prudce stupňuje. Nejrůznější burzy jsou důkazem, že i u nás se sbírá snad všechno. Pivní tácky, krabičky od zápalek, plechovky od limonády či piva, knihy, časopisy, gramofonové desky, poštov­ní známky, panenky, cínoví vojáčci, staré hračky, porcelán, zbraně, hodiny a kapesní hodinky, kávové mlýnky, žehličky, modely automobilů, kity — i modelářské motory. Vrcholem je zřejmě sběratelství motocyklů, skutečných letadel i automobilů — ve světě jsou sbírky čítající i kolem jednoho tisíce automobilů. Ale i u nás je například sbírka více než 65 automobilů značky Praga, které renovují zručný sběratel Emil Příhoda se svým synem v Praze 5-Sobíně.

Sběratelství modelářských motorů bylo dobře popsáno v časopise Modelář již v roce 1972 v článku o R. Groňovi z Karviné, který patří mezi největší odborníky v této modelář­ské činnosti. V úvodu článku bylo tehdy napsáno, že sběratelství modelářských mo­torů je značně náročnější záliba než jiné shromažďování předmětů. Většině sběratelů totiž nejde jen o vlastnictví motorů, ale zabývají se i jejich konstrukcí, technologií výroby, snaží se je uvádět do původního stavu či dokonce znovu do provozu. To je

Obr. 1

 

 

i krédem činnosti jediného českosloven­ského klubu sběratelů modelářských moto­rů, založeného v roce 1986 při Městské stanici mladých techniků v Praze 6. Má přes třicet členů, většinou dlouholetých modelářů (i reprezentantů v různých kategoriích), a dal si za úkol shromáždit všechny motory, včetně dokumentace, vyrobené na území našeho státu od konce třicátých let, kdy se motory začaly u nás amatérsky vyrábět, až do dnešní doby, kdy se u nás stále vyrábějí špičkové motory v podniku ÚV Svazarmu Modela. Tato skupina sběratelských nadšenců po­řádá dvakrát ročně výstavu a vydává i vlastní zpravodaj.

Jaké je zaměření jednotlivých kolekcí, jak jsou velké? Rozsah a úroveň kolekcí je samozřejmě rozdílná, od několika desítek až po několik set motorů. Velikost sbírky je dána především tím, kdy se modelář ,.přero­dil“ ve sběratele a motory si po použití nechal a nevyměnil je či neprodal. To je asi první krok každého nového sběratele. Teprve později začíná shánění odložených motorů mezi kolegy. Velikost sbírky je pak dána aktivitou a samozřejmě i finančními možnost­mi. Klub sběratelů při MSMT má ale ve svých řadách i poměrně mladé členy, kteří důsled­ným vyhledáváním na půdách a ve sklepech u bývalých modelářů objevili, dávno zapome­nuté motory značné historické hodnoty. Po několika létech potom sběratel dochází k rozhodnutí, na co se vlastně specializuje. Dojde totiž zákonitě k závěru, že nelze sbírat motory z celého světa, neboť ročně vznikají desítky nových motorů.

Sbírky bývají děleny podle způsobu zapa­lování — na benzínové motory s jiskřivou svíčkou, samozápalné (tzn. diesely) či se zapalováním žhavicí svíčkou. Obvyklejší je ale třídění motorů podle zemí původu, doby vzniku nebo podle zdvihového objemu — řada sběratelů se zajímá třeba jen o motory do zdvihového objemu 0,5 či 1 cm³. Poměrně finančně náročné je sbírání čtyřdo­bých či víceválcových motorů, které si v našich podmínkách dost dobře ani není možné dovolit. Vždyť i tak je průměrná sběratelská cena kompletního funkčního mo­toru kolem 350 až 400 Kčs.

Historie vývoje modelářských motorů v Československu je bohatá, a stojí za to se jí zabývat. Motory G. Buška, A. Kordy, firmy Hruška—Choc, L. Kozičky, J. Nečase a dalších, i ještě žijících výrobců M. Bedřicha, J. Pfeffera, A. Macháčka, E. Herana se zasloužily o rozvoj našeho modelářství. Kro­mě motorů firmy Hruška—Choc (Atom 1,8, NV-21, Start, Junior) byly československé motory vyráběny kusově či jen v malých sériích, a tak pokud se zachovaly, mají značnou historickou hodnotu. Proto je vyhle­dávají sběratelé v ČSSR i na celém světě.

V roce 1953 vzniklo Modelářské výzkumné a vývojové středisko (MVVS) v Brně pod vedením prvního čs. světového rekordmana Zdeňka Husičky. Jeho neuvěřitelná modelář­ská aktivita spolu s motorářskou genialitou Josefa Sladkého přinesly úspěch již v roce

Obr. 2

 

 

 

1955 na mistrovství světa upoutaných mode­lů v Paříži: Josef Sladký zvítězil s motorem Sk-25, vyrobeným ve středisku, rychlostí 179 km/h. V témže roce nastoupil do MVVS i konstruktér Karel Gbtz. Začala éra úspěchů motorů MVVS, které se proslavily po celém světě. Motory MVVS byly a jsou vyráběny jak po několika kusech pro potřeby reprezenta­ce, tak v tisícikusových sériích. Mít dnes kompletní sbírku motorů MVVS je snem každého sběratele u nás i ve světě — tak jsou tyto motory ceněny. Historie MVVS, které je dnes závodem 14 podniku ÚV Svazarmu Modela, samozřejmě ještě nekončí. Motory MVVS 6,5 GRRT pro pylonové létání i nová „dvojka“ MVVS Junior mají jistě větší cenu než jen sběratelskou.

Tu naproti tomu mají z našich nových motorů zejména kusově vyráběné amatérské výtvory J. Garčice a J. Patrmana, nelze zapomenout ani na motory na oxid uhličitý ing. J. Studničky, CSc., a ing. š. Gašparína.

 

Raritou jsou motory s hybridním zapalo­váním ing. P. Hajiče, různé funkční čtyřdobé motory v jedno či víceválcovém uspořádání pro RC makety několika amatérských výrob­ců (V. Vlk, J. Vymazal a další). Snad i ty po skončení provozu skončí v českosloven­ských sbírkách jako doklad naší tradiční motorářské dovednosti.

Zakládající členové klubu sběratelů při MSMT v Praze 6 R. Groň z Karviné, V. Sulc, Z. Havlín, J. Smítal a J. Kalina z Prahy, I. Hájek z Brunšova u Prahy (ten navíc sbírá a renovuje i staré motocykly) mají každý sbírku několika stovek motorů. Patří k nim i M. Porkristl z Českých Budějovic, ing. T. Mejzlík z Brna a J. Patrman z Olomouce- Holic; unikátní sbírku rychlostních upouta­ných modelů automobilů včetně motorů má K. Řehák z Jaroměře. Menší pěkné sbírky mají i další členové klubu.

 

 

Obr. 3

 

Sběratelé motorů v zahraničí jsou většinou organizováni v americké společnosti sběrate­lů historických motorů MECA. členství je podmíněno ročním vkladem, za který obdrží členové 6x ročně bulletin s nabídkami na výměnu motorů. MECA je rozdělena do 15 územních Částí včetně Evropy a Austrálie.

Sběratelé v USA většinou sbírají americké motory, kterých bylo a je téměř nespočetně. Jsou ale i specialisté na motory z Evropy a dokonce i na čs. motory. Sběratelé z Velké Británie, Švédská, NSR a Itálie sbírají pocho­pitelně především motory vyrobené před a během druhé světové války v Evropě. Kromě několika motorů z Velké Británie, Francie, Itálie a SSSR jsou to prakticky jen německé a čs. motory. Kromě známějších motorů Kratmo, Felgiebel a Eisfeld jde například o málo se vyskytující benzínový motor Ortus (obr. 1) o zdvihovém objemu

Obr. 4

 

 

5,8 cm³, jehož vzorem byl určitě americký Baby Cyclone.

Zatímco sběratelů motorů je v jednotlivých zemích Evropy přibližně stejně jako v ČSSR, tedy vždy pár desítek, ve Spojených státech jsou sběratelů stovky. Masová produkce motorů různých značek a typů daná mimo jiné skutečností, že americký kontinent prak­ticky nebyl zasažen II. světovou válkou, vytvořily příznivější podmínky pro rozvoj této činnosti. Sbírky čítající přes 1000 motorů tam nejsou velkou zvláštností. Na modelářských burzách lze vyměnit či koupit stovky typů motorů. Použité a opotřebované motory jsou prakticky za babku, takže je možné koupit použitý RC motor včetně trupu s RC vybave­ním (přijímačem a servy) za méně než 10 dolarů.

Naproti tomu ceny funkčních víceválcových čtyřdobých motorů, například historic­kého typu Morton M-5 či novodobého hvěz­dicového motoru značky Technopower, jsou i více než 1000 dolarů. I přes to je možné tyto motory najít — a dokonce i v několika exemplářích — ve sbírkách Američanů D. Shermana a Russe Gardnera. První z nich je penzionovaným pilotem, který má ve svém

Obr. 5

 

 

muzeu v americkém Plymouthu více než 1500 motorů. Muzeum je otevřené pro veřejnost a mezi modeláři je velmi známé. Profesionální modelář a výzkumník R. Gardner je motorářským specialistou. Přestože má sbírku ,,jen“ více než 1600 motorů, má další stovky motorů včetně náhradních dílů od různých výrobců. Celý jeho dům je plný motorů, v podzemí domu je navíc velká dílna včetně strojního vybavení, nezbytného pro opravy. V jeho skladu lze najít náhradní díly snad k jakémukoli motoru vyrobenému ve Spojených státech.

Rostoucí obliba sběratelství vyvolala v 80. létech potřebu dalších historických motorů, které si již nemohli noví sběratelé opatřit. Na tento tlak sběratelského trhu reagovali ně­kteří výrobci zhotovením omezeného počtu replik slavných motorů, které jsou většinou mnohem kvalitnější než jejich vzory. Samo­zřejmě jde o motory funkční, jejich cena je většinou vyšší než předlohy. Tak se dostalo i na nové sběratele, sbírky si ale doplňují i sběratelé, kteří mají i originály. Typický příklad: Americký benzínový motor Brown Junior byl vůbec prvním skutečně modelář­ským motorem na světě vyráběným sériově. Prototyp motoru o zdvihovém objemu 10 cm³ zhotovil Bili Brown v roce 1930. Do roku 1941 bylo vyrobeno téměř 55 000 motorů v 16 verzích (na obr. 2 je model D z roku 1938, výrobní číslo 12398). Motor se stal vzorem i pro mnoho dalších výrobců například v ČSR i v SSSR (na snímku 3 je jeho další verze z Argentiny). Přestože tedy byl vyroben úctyhodný počet motorů tohoto typu, pro potřeby sběratelů se jich zachovalo málo. V roce 1975 proto vyrobil v USA Herb Wahl perfektní funkční repliky, které se dnes prodávají za asi 200 dolarů (sběratelská cena původního motoru je 160 dolarů). Povzbuzen obchodním úspěchem vyrobil Wahl k 50. výročí vzniku motoru Ohlsson repliku motoru Ohlsson Gold Seal (10 cm³), u kterého je na válec motoru nanesena vrstva 24karátového zlata. Každý z 500 kusů vyrobených motorů v ceně asi 300 dolarů je opatřen certifikátem, podepsaným původním výrobcem Irwinem Ohlssonem. Podobnou sběratelskou lahůd­kou je i replika amerického samozápalného motoru Deezil o zdvihovém objemu 2 cm³ z roku 1946; prodával se tehdy za 2,95 dolaru, takže šlo o nejlevnější motor na světě. Jeho kvalita ale nebyla vysoká — replika z dílny G. Burforda z Austrálie, který se proslavil svými motory Taipan, je rozhodně kvalitnější (obr. 4). Tentýž výrobce zhotovil na počátku padesátých let modifikaci amerického deto- načního motoru Drone (kus s výrobním číslem 2312 je na obr. 5), kterou nazval Stunt Mova. Drone je jedním z prvních (a nemno­hých) amerických dieselů, který podle fran­couzského motoru Micron navrhl L. Shulman pro upoutané akrobatické modely. Má zdvi­hový objem 4,85 cm³ a pevně nastavený kompresní poměr; běhal na palivo ze 75 % etéru a 25 % oleje. Prosadil se především pro pohon upoutaných modelů — ve dvou verzích ho bylo vyrobeno asi 13 000 kusů. Z trhu byl vytlačen až motorem Fox 35 se žhavicí svíčkou.

Repliky historických motorů ale vznikají i u nás. Například J. Patrman zhotovil samozápalné motory Mills o zdvihovém objemu 0,74 cm³ a 1,3 cm³ (obr. 6). Předlo­hou mu byly motory bratří Millsů, kteří je vyráběli ve Velké Británii v létech 1946 až 1949; motory této značky se vyráběly i v Indii

Obr. 6

 

 

Obr. 8

 

a Austrálii. Malá série Patrmanových replik je ale rozhodně ze všech nejkvalitnější.

Sběratele ve světě se rozhodla potěšit v loňském roce i známá japonská firma OS, která vyrobila 2000 replik benzínového moto­ru OS Type 6 o zdvihovém 10 cm³ (obr. 7). Funkční motor je dodáván včetně elektric­kého příslušenství, a přestože stojí 255 dolarů, nakupovali zejména zámořští sběra­telé najednou několik exemplářů.

Zřejmě jediným sběratelem, který má původní OS Type 6 z roku 1940, je P. F. G. Chinn z Velké Británie, jehož jméno znají snad všichni, kteří se zajímají o modelářské motory. Jeho testy a popisy motorů (zatím asi 600 typů) vycházejí již více než 30 let v řadě modelářských časopisů. Pomáhá samozřej­mě i sběratelům — například v roce 1986 vydal knihu Modelářské čtyřdobé motory. V hodnocení motorů i publikací o nich je P. F. G. Chinn velmi nekompromisní, a tak jsem byl velmi potěšen, když příznivě přijal oba díly mojí knihy Modelářské motory. Zřejmě ale nebyl jediný, protože i v zahraničí se při nabídce motorů k výměně běžně používá označení motorů včetně čísel stránek i obrázků z mých knih. Z čehož mám pochopitelně radost, i když vím, že dnes — téměř deset let po jejich vydání — by si zasloužily řadu doplňků a úprav.

Zajímavou pomůckou pro sběratele je i nová kniha Obrázkově od A do Z o historických a klasických leteckomodelářských motorech, soukromě vydaná brit­ským sběratelem Mikem Clanfordem. Velmi

Obr. 9

 

 

drahá kniha nabízí celkem 1212 černobílých fotografií motorů z jeho sbírky. Informace o čs. motorech či dalších motorech ze socialistických zemí jsou bohužel někdy nepřesné či dokonce nesprávné. Takže se přímo nabízí přijmout hozenou rukavici a sestavit pro sběratele i další zájemce podobný obrázkový atlas motorů ze socialis­tických zemí.

Sbírky ovšem nejsou jen soukromé. Mode­lářské motory jsou vystaveny i v leteckých či modelářských muzeích. Například v budově americké modelářské asociace AMA ve Washingtonu lze ve výstavní dvoraně spatřit nejen stovky amerických motorů, ale i něk­teré z ČSSR. Velká sbírka motorů zejména německých je vystavena v Leteckém muzeu v Mnichově. Část sbírky V. Sulce odkoupilo naše Vojenské historické muzeum a je vystavena v jeho letecké expozici ve Kbelích.

Než je možné umístit motor ve vitríně, je na něm většinou dost práce. Staré motory mají poškozené či ulámané vyčnívající části — jehlu karburace, kompresní páku či páku pro nastavení předstihu u benzínových moto­rů. Rekonstrukce těchto dílů je možná jen podle dokumentace či jiného motoru stej­ného typu — nelze improvizovat či popustit uzdu fantazii. Někdy je nabídnutý motor znehodnocen opískováním, vyleštěním či jinými neodbornými zásahy. Motor lze vysta­vit ve vitríně až po rekonstrukci a nakonzer­vování, ale i pak je třeba jej čistit od prachu a občas znovu nakonzervovat. Snahou každého sběratele by mělo být uvedení motoru do provozu, neboť to bylo původním posláním motoru. Nejkvalitnější jsou ty expo­náty, které mají sběratelské označení N.I.B. (New in box), což znamená „nový motor včetně obalu“.

V úvodu jsem se zběžně zmínil o tom, jak se člověk stává sběratelem. Nic ale nenahra­dí konkrétní příklad, takže zde je můj sběratelský životopis.

První motor jsem dostal v roce 1949: na vánočním stromečku visel za kompresní páčku dlouho vysněný Super Atom 1,8 cm³. Samozřejmě, že ještě na Štědrý večer jsem

Obr. 10

 

 

se ho naučil v kuchyni na stole spouštět a k malé radosti matky jsem nedal pokoj, dokud jsem nespotřeboval přiloženou lah­vičku palivové směsi. Mnoho let jsem s ním potom létal a po „vyběhání“ jsem jej uložil jako první do sbírky. Pak v roce 1953 následovalo „envéčko“ — motor NV-21. Po příchodu do Prahy na studie jsem létal s volnými i upoutanými modely, poháněnými výhradně motory Gustava Buška. Ty samo­zřejmě také mám — dnes už více než 80 motorů této značky.

Zabýval jsem se volně létajícími motoro­vými modely kategorie F1C (stejně jako R. Groň), a i když jsem nikdy nedosáhl takových úspěchů jako tehdejší borci Vláďa Hájek, Ruda a Jiří Černí či Zdeněk Malina, přesto jsem si v 60. létech velmi dobře zalétal s řadou motorů. Používal jsem samozápalné Pfeffery či velmi malý, lehký a výkonný (s 45 % nitrometanu v palivu) japonský motor OS Max .15-11 (obr. 8), s kterým jsem vybojoval v roce 1960 třetí místo na mistrov­ství ČSSR v Brně. Pak následovala doba motorů MVVS 2,5 R, které byly s nitrometanovým palivem nepřekonatelné: s tímto mo-

Obr. 11

 

 

torem jsem získal titul mistra ČSSR v roce 1961. I když jsem se potom začal věnovat halovým modelům, se sbíráním motorů jsem už nepřestal.

Možná, že si tak stále ještě plním klukovské sny, kdy jsem toužil po motorech, které jsem obdivoval ve výkladech či časopisech. Jedním z těch přání bylo mít supervýkonnou „nula osmičku“ Holland Hornet .051 (obr. 9), která kralovala na malých „motorácích“ před zavedením motorů Cox.

V posledních deseti až patnácti létech se snažím shromáždit motory ze socialistických zemí i informace o nich. Poměrně ucelené mám sbírky motorů z NDR, MLR i Jugoslávie. Proto mne v poslední době skutečně potěšil přírůstek do sbírky: jugoslávský samozápalný motor Oscar 150 o zdvihovém objemu 1,5cm³ (obr. 10), který byl vyroben v počtu jen několika kusů a poháněl motorové mode­ly E. Fresla, v 50. létech úspěšné i na mistrov­ství světa.

Nesnažím se sbírat motory z celého světa, chtěl bych ale mít ve sbírce aspoň po jednom motoru z každého státu, kde se kdy motory vyráběly. Těch zemí asi není více než třicet; motory z Argentiny, Brazílie, Holandska, Norska či SLR a RSR patří mezi rarity, stejně jako lucemburský samozápalný motor Retro 2,5cm³ (obr. 11).

Přestože nemám zdaleka všechny motory, které bych chtěl mít, cítím se být sběratelem. Opravňuje mne k tomu i vzpomínka na nezapomenutelného šéfredaktora Modeláře Jiřího Smolu, který redigoval moji první knihu o modelářských motorech. Když se mu něco v rukopisu nelíbilo, dával se slyšet: „Kalino, ty stejně nejsi žádný sběratel, nemáš Orlíka!“

O motoru Orlík tehdy nikdo nic nevěděl. Podařilo se mi vypátrat, že šlo o benzínový motor, který se měl vyrábět během druhé světové války v Modřících u Brna. V dnešní továrně Kovolit mi potvrdili, že podle dokladů bylo zhotoveno 1.00 kusů, motor ale nikdo mezi sběrateli neměl. Až jednou jsem získal od přítele neznámý motor. Po vyčištění se na přepouštěcím krytu válce zaskvěl nápis Orlík (obr. 12). Při nejbližší návštěvě jsem poklad ukázal Jirkovi Smolovi. Ten si motor pro­hlédl, zdvihl brýle na čele, nosem dal znamení souhlasu a odtušil: „Teď už jsi sběratel“.

Zatím je to jediný objevený Orlík. Pomozte našemu klubu sběratelů motorů najít zbýva­jící!

Obr. 12

Text: Jiří Kalina

Snímky: Vladimír Hadač

Modelář 1989